Plná verze rozhovoru s administrátorem kunratické farnosti Vojtěchem Smolkou

Vojtěch Smolka je administrátorem kunratické farnosti dva roky

Jeden z nejmladších pražských kněží se od ledna 2016 stal kunratickým farářem. Kromě studia na teologické fakultě v Čechách studoval na Papežské lateránské univerzitě v Římě. Má velké plány jak s prací v kostele, tak v práci s mladými lidmi v Centru pro mládež.

Když vidím rodiny s dětmi v kostele, mám z toho radost.

Co vás přivedlo k tomu stát se knězem?

Odhodlání stát se knězem vznikalo už na střední škole díky mnoha okolnostem. V životě jsem začal vnímat a rozpoznávat, že Bůh, v kterého jsem věřil, mne zve k tomu, abych se stal knězem. Nazývám to kněžským povoláním. V sextě nebo septimě jsem našel osobnější víru, osobnější vztah s Bohem. Možná ruku v ruce s tím šlo i vnímání, že bych se opravdu knězem mohl stát. Věřil jsem, že to bude pěkné a zajímavé. Před maturitou jsem se rozhodl, že bych chtěl vstoupit do semináře, protože jsem našel směr, kterým jsem chtěl jít. Nastoupil jsem do přípravného ročníku – Teologického konviktu v Olomouci. Tam mladí muži, kteří se chtějí stát kněžími, žijí komunitním životem a začínají se připravovat na své povolání. Po absolvování jednoho roku v Olomouci jsem šel do Prahy do semináře a současně byl přijat ke studiu na teologické fakultě. Když jsem byl ve třetím ročníku, pozval si mne pan kardinál Vlk a nabídl mi možnost studovat v Římě. Upřímně mne tato nabídka trochu překvapila. Neuměl jsem italsky, takže mé obavy byly odůvodněné. Myslel jsem si, že se na nabídku možná zapomene. Ale když měl v létě pan kardinál oslavu 75. narozenin a my tam jako bohoslovci byli, tak se mne kardinál zeptal, jestli se už učím italsky. Došlo mi, že to bude asi vážnější a že to studium v Římě bylo myšleno vážně. Takže jsem celý třetí ročník studoval italštinu a další rok jsem odešel do Říma. Tam jsem byl 3 roky na Papežské lateránské univerzitě a absolvoval zde celý základní kurz teologie, který jsem dokončil v roce 2012.

Jak jste se dostal do Kunratic?

Po studiu v Římě jsem byl 8. září vysvěcen na jáhna a působil ve farnosti v Kolíně. V létě následujícího roku jsem byl vysvěcen na kněze a od července jsem byl ustanoven ve Vlašimi jako farní vikář, lidově řečeno kaplan. Zde jsem byl dva roky a potom mě pan kardinál poslal do Kunratic, do zdejší farnosti. Od 1. července jsem vykonával službu kaplana a k prvnímu lednu 2016 jsem tady začal působit jako administrátor farnosti, lidově řečeno jako farář. Současně pracuji jako ředitel Centra pro mládež. Přišel jsem do Kunratic s velkým očekáváním, ale současně jsem věděl, že jsem v novém prostředí, kde nikoho neznám. Teprve postupně jsem navázal vztahy a blíže poznal lidi, kteří chodí do kostela. Kromě kněžských povinností mám ale na starosti i provozní záležitosti ohledně kostela a přilehlé fary, takže musím řešit i takové záležitosti jako je technický stav budovy, její zařízení a provoz.

Jste velmi mladý. Jak na Vás reagují starší lidé, kteří přijdou do kostela?

Záleží asi na tom, jak kdo. Obecně má mládí své výhody, ale i nevýhody. Pro mladého člověka hovoří v jeho prospěch to, že má nápady, nadšení, elán. Pro staršího zase hovoří v jeho prospěch to, že má více zkušeností a snad i moudrosti.

Máte rád v kostele i nevěřící?

Určitě ano. Protože si myslím, že Bůh má zájem o každého člověka, věřícího i nevěřícího. To je moje přesvědčení vyplývající z víry. Ale být nebo nevěřící, to nejsou černobílé kategorie. Všichni se nějakým způsobem zamýšlejí nad smyslem života. A když přijde do kostela nevěřící člověk, i jeho může Bůh nějakým způsobem obdarovat… a pro tohoto člověka to může být obrovská věc. To je krásně vidět tehdy, když někdo třeba díky nějakým okolnostem i během dospělosti přijme dar víry a nechá se pokřtít.

Čím to je, že Češi patří mezi nejateističtější národ v Evropě?

Ono se to říká, ale já si myslím, že to není tak úplně pravda. Přestože řada lidí nechodí do kostela a nenavštěvuje pravidelně nedělní bohoslužby, tak to nemusí znamenat, že nevěří v nic, co je přesahuje. Je to jistě dané i historickým vývojem, kterým jsme si v naší zemi prošli. Myslím si, že bohužel velkou stopu zanechal minulý režim, který byl vůči církvi velmi nepřátelský a tvrdě ji potlačoval. Na to často zapomínáme, protože naše paměť je krátká.

Jak se s touto minulostí vyrovnáváte? Je těžké v sobě potlačit nenávist nebo zášť?

Myslím, že my lidé to máme všichni podobné. Na jednu stranu když je Vám hodně ublíženo, tak není lehké odpustit anebo se této situaci tváří tvář správně postavit. Chce to čas a velkou lidskou zralost. Ale současně je to výzva pro všechny, kterým bylo ublíženo, ať věřící nebo nevěřící, aby se učili odpouštět. Na druhou stranu musíme umět pojmenovat nespravedlnost nebo zlo, které zlem bylo a zlem zůstane.

Jak se připravujete na Velikonoce? Jaký bude program Velikonoc v kunratickém kostele?

Připravují se praktické věci v kostele, i krásné velikonoční obřady, které jsou mnohem bohatší než ty vánoční. Květná neděle, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Velikonoční vigilie, slavnost Zmrtvýchvstání Páně, na to vše je potřeba se dobře připravit. Znovu si projít, jak jsou obřady vystavěné, připravit si promluvy, zpěvy potřebné pro slavení velikonočních obřadů, zkrátka a dobře vše, co je třeba pro slavení liturgie. Za zmínku stojí určitě Květná, neboli Pašijová neděle, při které se zpívají pašije, vyprávění o utrpení a smrti Ježíše Krista. Příchod Ježíše do Jeruzaléma před jeho smrtí si připomínáme při průvodu – procesí věřících s jívovými ratolestmi v rukou. Procesí z kunratického Kostelního náměstí vejde do kostela, kde pak následuje bohoslužba. Vrcholem slavení Velikonoc je Velikonoční vigilie, která je největší a nejkrásnější bohoslužbou celého roku. Je to velká oslava Ježíšova zmrtvýchvstání. Ale také se chci připravit duchovně. Velikonoce předchází čtyřicetidenní postní doba, která je velikou příležitostí pro duchovní obnovu a přípravu na Velikonoce, pro křesťany nejvýznamnější svátky.

Jak máme chápat význam slova půst? Není to asi jen o omezení v jídle a pití…

První rovinou postu je to, že si odřeknu něco, co si mohu dopřát, aby mi to zbylo a mohl to dát někomu dalšímu. Další rovinou postu je to, že se snažím žít střídměji, střízlivěji, a mám tak větší prostor pro duchovní růst. Někdo má třeba rád čokoládu, tak si ji odřekne a v postní době si řekne, já tu čokoládu nebudu. Dříve se to týkalo třeba masa, které si člověk v postní době odříkal. Ale to také souviselo s tím, že maso bylo vzácné a bylo znamením určité svátečnosti. Je to výzva pro křesťany, aby tuto příležitost uchopili kreativně. Někdo může třeba trávit hodně času na internetu, a tak si řekne, že tento čas omezí a bude ho věnovat něčemu jinému, smysluplnějšímu. Zbude mu více času, aby se věnoval svým blízkým, manželce, dětem. Půst je vždy také určitá příležitost pro růst v sebekázni.

Chodí na velikonoční bohoslužby více, anebo méně lidí než na půlnoční o Vánocích?

O Vánocích je v kostele lidí víc. Pro mnoho lidí půlnoční mše svatá dokresluje určitý vánoční kolorit. Ale u Velikonoc toto lidé neřeší, přestože jsou velikonoční obřady bohatší a pestřejší a ještě více mohou oslovit. Je to škoda škoda.

Narůstá nebo ubývá počet farníků?

Počet zůstává podobný. Zejména v Praze se situace v počtech příliš nemění. Tady je to dáno i tím, že se hodně staví a přicházejí lidé, kteří tady začínají bydlet. A také staří umírají, ale děti se rodí.

Jak se žije podle Vás Čechům v současnosti?

Máme všeho dost v materiální rovině, žijeme v podstatě v blahobytu a v nadbytku. Zapomínáme ale na to, že jsme dost nesoběstační v duchovní rovině.

Je současná doba pro vás jako pro kněze dobrá nebo špatná?

Každá doba má své. Jak už jsem řekl, v současnosti se máme velmi dobře. Žijeme v blahobytu, aniž si to uvědomujeme. Máme v podstatě vše, co potřebujeme, vše, co chceme. Máme svobodu, máme kde bydlet, co jíst, kde pracovat, máme náboženskou svobodu. Bylo by asi nespravedlivé jenom kritizovat – to jako lidé děláme rádi, ale myslím, že to není spravedlivé. Samozřejmě každá doba má také své výzvy, které před nás staví. A těm se musíme nějak postavit. Asi by nebylo úplně moudré a spravedlivé upínat se jen k minulosti nebo budoucnosti. Žijeme teď a tady a bylo by správné brát tuto skutečnost, tedy přítomnost, vážně.

Jak se vyrovnáváte s celibátem?

Celibát vnímám jako velkou hodnotu, a to nejen v praktické rovině. Těžko bych si dokázal představit službu ve farnosti, v Centru pro mládež, a zároveň život s manželkou a dětmi, to by se prakticky nedalo skloubit. Zároveň to vnímám tak, že to je určité znamení, že jsou zde i další hodnoty jako hodnoty duchovní. Rozhodnutí k celibátu je vždy svobodná volba toho, kdo má být vysvěcen na kněze. Kdyby chtěl, tak se může oženit, nemusí přijmout celibát a nemusí se stát knězem. Já jsem si to svobodně vybral a vnímám to jako určitý způsob života, který považuji za cenný. A rozhodně toho nelituji.

Vedete při kunratické faře i Centrum pro mládež. Co je náplní takového centra?

V rámci pražské arcidiecéze mám na starosti podporu mladých křesťanů k víře. Jednou z aktivit jsou víkendové programy tady na faře v Kunraticích. Sejde se několik desítek lidí, pro které máme připravený program. Ten je tvořen částečně v lidské rovině, aby se utvořilo společenství kamarádů, kteří vyznávají stejné hodnoty, a částečně v duchovní rovině, aby se prohloubila víra, sebepoznání a služba v církvi.

Jak na Vás působí Kunratice?

Kunratice jsou velmi malebné místo v Praze. Kromě nádherného kostela a krásných míst jsem zde potkal řadu dobrých lidí, které mám rád. Líbí se mi tady a jsem rád, že mohu sloužit právě zde.

ir