Kostel sv. Jakuba Staršího

Za nejkrásnější stavbu Kunratic bychom bezpochyby mohli označit barokní kostel sv. Jakuba Staršího. Původně na jeho místě stával gotický kostelík pravděpodobně z konce 13. století. Dochovaným pozůstatkem této stavby je dnešní sakristie, která byla v původním kostelíku obdélným presbytářem. Kolem středověkého kostela se původně rozkládal hřbitov.

První písemná zmínka o kunratickém kostele pochází už z roku 1352, kdy je zmiňován jako kostel farní. Po bitvě na Bílé hoře samostatná fara zanikla. V 17. století sloužil kostel jako pohřební místo majitelům Kunratic Malovcům z Malovic (Jetřich Malovec z Malovic pohřben 1651), což dokládá např. dřevěná kartuš[1] pocházející pravděpodobně z epitafu Maxmiliána Lva z Malovic z roku 1669. O obnovení kunratické fary se zasloužil Jan Arnošt Václav svobodný pán z Golče (hrabětem od roku 1731). Vadilo mu totiž, že nemůže chodit ke mši každý všední den, neboť tehdejší administrátor u kostela neměl žádný byt, bydlel v Praze a na každou mši dojížděl. Aby hrabě nemusel na mši čekat na neděli či jiný svátek, rozhodl se stálou faru v Kunraticích obnovit. Do doby, než byla fara postavena, poskytl faráři bydlení ve svém zámku. Fara v Kunraticích a spolu s ní i fara v Hrnčířích byly nakonec znovu zřízeny až v roce 1736 a prvním novodobým kunratickým farářem se stal Matyáš Krátký. Fara v Hrnčířích byla po smrti faráře Jana Hanika v roce 1812 sloučena s farou kunratickou.

Stavební vývoj

Stavební vývoj kostela započal v o několik desítek let dřívější době, než z které pochází první dochovaná písemná zmínka o něm z roku 1352. Podoba stávající sakristie dokládá jeho existenci nepochybně již ve 13. století, což se shoduje i s první doloženou písemnou připomínkou obce z roku 1287. Rozměry původního kostela nemohly postačovat rostoucímu počtu věřících v následujícím období, proto došlo k jeho rozšíření, a to západním směrem. Není však jasné, zda k této úpravě došlo již před třicetiletou válkou, nebo až po ní. Pro její dřívější datování svědčí charakter kamenného zdiva na severní straně pod vloženými kruchtami[2].

Zcela zásadní stavební proměnou byla však přestavba v letech 1730–1736. V roce 1730 se tehdejší majitel Kunratic Jan Arnošt Václav svobodný pán z Golče rozhodl kvůli kritickému stavu stavby kostel přestavět. Nejjasnější pán, pan Jan Arnošt Václav svobodný pán z Goltze, pán na Kunraticích, Chodově a Šeberově, jakožto nynější šlechetný patron kunratického kostela svatého Jakuba Staršího, se posléze zcela rozhodl a pevně si usmyslil, že řečený kunratický kostel, který byl jinými doveden do stavu ruiny, který nemá žádné své důchody a který kvůli svému příliš těsnému a malému prostoru nedokáže pojmout nynější množství lidu, nejen obnoví, ale i některé části kostelních i hřbitovních zdí kvůli rozšíření řečeného kostela prorazí a prolomí a nové oltáře, větší zvony a věž pro ně ze základů na témže posvátném místě ke chvále Boží a slávě apoštola svatého Jakuba Staršího postaví a co nejdříve vybuduje.[3] Když byly do kostela roku 1734 přeneseny ostatky sv. Jana Římského, byla už přestavba prakticky dokončena. Její autorství nelze ale jednoznačně určit. Některé dokumenty zmiňují autorství Kiliána Ignáce Dientzenhofera, což však není příliš pravděpodobné[4]. Otázkou je i možná účast jeho přítele Tomáše Haffeneckera, kterému bylo autorství připisováno od roku 1957. Jisté prvky barokního tvarosloví kostela v Kunraticích také vykazují příbuznost s pachtovskými stavbami[5] v Liběchově. Odtud vede cesta k možnému baroknímu staviteli Ferdinandu Václavu Špačkovi[6], jehož autorství se v současné době jeví jako pravděpodobné. Také pro výzdobu kostela, stejně jako pro určení autorství návrhu stavby, prozatím nebyly dohledány žádné prameny.

Ani další majitelé panství na kunratický kostel nezapomínali. Dědička po hraběti z Golče Marie Josefa kostelu darovala v roce 1772 nový zvon, ke kterému později – za vlastnictví rodiny Korbů z Weidenheimu – přibyly ještě další dva, jeden z roku 1837 a druhý z roku 1867.

Korbové v 19. století prováděli drobné opravy kostela a starali se především o jeho kopuli, která v té době ještě nebyla pokryta žádnou??? krytinou, a tak musela být opakovaně natírána, aby nepropouštěla vodu. Stavební úpravy, pravděpodobně menšího rozsahu, jsou uváděny v letech 1801–1803. Další opravy kostela jsou zmiňovány v letech 1839–1840 (celková oprava), 1847 (obnova polychromie soch světců), 1853 (oprava střechy, oken, maleb v kopuli, vyštafírování hlavního oltáře kazatelny, která dostala nový klobouk, oprava postranního oltáře), 1855 (vyštafírování postranních oltářů, křtitelnice a zpovědnice). V letech 1860–1861 byla provedena oprava kopule kostela. Při kostele vystavěl roku 1868 Ludvík Korb z Weidenheimu rodinnou hrobku. V roce 1893 byly pro kostel pořízeny nové varhany, zhotovila je firma Rejna a Černý nákladem 650 zlatých a v témže roce byly opraveny polychromie soch v kostele. Začátkem roku 1903 byla celková oprava kostela dokončena. Tehdejší konzervátor Jan Herain ve svém posudku z tohoto roku doporučuje krýt kopuli měděným plechem.

Za války v roce 1917 byly sejmuty všechny tři kostelní zvony a předány vojenské správě.[7] Nové zvony byly vysvěceny v roce 1923. Dva z nich byly v roce 1944 opět sňaty, a tak se dnes v kostelní věži nachází zvon pouze jeden.

Také ve 20. století byl kostel několikrát opravován. V průběhu druhé světové války byla provedena další velká oprava střech, průčelí, ale i vnitřního zařízení. Během těchto prací byly v presbytáři částečně odkryty a konzervovány gotické nástěnné malby pravděpodobně ze 14. století. Kostel s přilehlým hřbitovem byl prohlášen v roce 1964 za nemovitou kulturní památku. V roce 1974 byl exteriér kostela včetně plastické výzdoby v havarijním stavu, a tak došlo v 80. letech k první rozsáhlé opravě. V roce 1982 dostala kopule novou měděnou krytinu a v letech 1984–1986 byla opravena průčelí a restaurovány prvky plastické výzdoby. Následně bylo zahájeno restaurování interiéru, které bylo dokončeno až kolem roku 1993. Restaurována byla přitom nejen sochařská výzdoba, ale i veškerý mobiliář. Oprava průčelí, při níž získal kostel dnešní barevnost, byla provedena v roce 1999.

Okolí, vnitřní dispozice a interiér kostela

Kostel sv. Jakuba Staršího se nachází na okraji malého Kostelního náměstí trojúhelníkovitého???snad obdélníkovitého??? půdorysu, jeho severní fasáda se otevírá do hlavní ulice K Libuši. Areál kostela není kompozičně provázaný s nedaleko ležícím zámeckým areálem.

Vnitřní dispozici kostela tvoří jako hlavní prostor centrální loď zakončená vysokou kopulí. Půlkruhovým vítězným obloukem je odděleno obdélné kněžiště s neckovou klenbou[8]. Na opačné vstupní straně se nad velkou předsíní zaklenutou plackovou klenbou[9] otevírá do lodi plochostropá varhanní kruchta, nad níž je ještě umístěna oratoř. Tyto prostory přiléhají k úzké a naplocho postavené věži, připojené k západnímu průčelí kostela.

Interiér centrálního prostoru je na stěnách architektonicky členěn rytmem pilastrů[10] a doplněn štukovým dekorem. Kopule zakončená lucernou[11] je pokryta složitou figurální malbou. Námětem fresek na severní straně kopule jsou výjevy ze života sv. Jakuba. Na východní straně je sv. Jakub zobrazen na bílém koni jako Matamoros, bijec Maurů, v nedoložené bitvě proti Maurům u Clavija. Na západní straně je zobrazeno procesí s baldachýny nesoucí na nosítkách světcovu sochu. Pozoruhodné je velmi věrné zachycení dobového odívání 17. století. V dekorativní výzdobě na stropě lucerny se nalézá ve středu paprsků hebrejské jméno Boha – Jahve.

Mobiliář kostela je mimořádně hodnotným a jednotně řešeným barokním souborem vybavení. Jeho hlavní součástí je rozměrný hlavní oltář s barokně ztvárněnou oltářní menzou a tabernáklem[12]. Zadní kulisu tvoří sloupová architektura a celek je doplněn o bohatou a početnou figurální sochařskou výzdobu. Ve středu se nachází v prosklené skříni ostatková vosková socha sv. Jana Římského. Nástavci oltáře dominuje centrální motiv Ducha svatého v kruhové kompozici s paprsky a obláčky a s doprovodem dalších soch světců. Součástí výzdoby presbytáře je i barokní kazatelna a v horní části také dvojice velkých andělů nesoucích věčné světlo pod vítězným obloukem. Malby na neckové klenbě presbytáře s výjevem Proměnění Páně na hoře Tábor jsou údajně od Jiřího Jelínka, tedy až z roku 1943, ale tvoří s ostatní barokní výzdobou poměrně harmonický celek.

Stejně mimořádně bohaté je i vybavení lodi kostela se čtveřicí bočních oltářů, původní jsou zde dvě řady vyřezávaných lavic. Na západní straně směrem k hlavnímu vstupu upoutá pozornost bohatě řešená stěna s již zmíněnou kruchtou a oratoří. Nad obloukem oddělujícím vstupní prostor předsíně se nalézá vyklenutý parapet hudební kruchty s dekorací reliefní draperie po celé ploše a s ústředním motivem tympánů. Vlastní varhany mají pozdější původ, jejich skříň s píšťalami je až pozdně klasicistní. Strop kruchty je plochý, opatřený malbou a položený na vysokém a bohatě profilovaném mramorovaném fabionu[13]. Vysoký prostor portálu je předělen břevnem, nesoucím květinový feston[14] s dvojicí putti[15]. Nad nimi se opět vyjímá bohatá draperie, tvořící podklad pro velké alianční erby[16], zakončené korunou a po stranách doplněné postavami andělů s trubkami.

Interiér kostela je tak díky celkovému pojetí, výzdobě a také pro kvalitu a bohatství mobiliáře významným příkladem vrcholně barokního sakrálního prostoru.

Sakristie

Zcela odlišná je podoba sakristie v pokračování za presbytářem kostela, která si dodnes zachovala charakter raně středověké svatyně. Je to mírně obdélný prostor zaklenutý křížovou klenbou bez žeber. V jeho interiéru se dochovala středověká malířská výzdoba. Strop řešený jako hvězdné nebe zdobí symboly čtyř evangelistů. Na jižní stěně nad sanktuářem[17] je umístěna postava Krista a na západě od sanktuáře postava sv. Jakuba Staršího jako poutníka.

Věž

Ve věži na stolici pro tři zvony je zachován pouze zvon prostřední. Je bohatě zdobený, nahoře nese nápis LAUDETUR JESUS CHRISTUS IN ETERNUM AMEN a uprostřed jsou reliéfy sv. Vojtěcha a sv. Anny. Naproti je golčovský erb s nápisem IOSEPHA GEBORNE GRAFIN V. GOLTZ a dole pak nápis GOS MICH JOSEPHUS LISSIAK IN PRAG 1772.

Exteriér

Stejně jako interiér kostela je nápadně bohatá i jeho vnější podoba, typická svou výrazně členěnou siluetou s dominantní kopulí a věží. Vysoká a nápadná centrála kostelní lodi je na své boční severní a jižní ose ještě zvýrazněna bočními vstupy rámovanými sloupy nesoucími bohatě členěné kladí.[18] Nad portály, v jejichž nadpraží je umístěna oválná kartuše mezi volutovými křídly[19], je stěna prolomena velkým oknem. Nad ním je opět umístěn plastický alianční znak rodů Golčů a Hartigů. Tato boční osa pak vrcholí vikýřovým nástavcem s oknem prosvětlujícím kopuli, přičemž po stranách je nástavec rámován velkými vázami[20]. Podélné stěny kostela jsou osově symetricky komponované do sestavy z oblé vnější plochy válcového tělesa vlastní chrámové lodi a navazujících postranních hranolových těles presbytáře a protilehlé připojené předsíně. Jsou členěny plochými lizénovými rámy[21] a prolomeny pravidelně rozmístěnými okny stejné velikosti s oknem středním.

Na západní straně je hmotová kompozice stavby zakončena velmi plochou, v podstatě kulisovitou věží. Její vysoká spodní část je probrána hlubokou nikou s rovným zadním čelem a půlkruhovým záklenkem. Toto těleso věže připomíná svou podobou i situováním mohutný hranolový pylon[22]. V nice, či spíše hluboké vpadlině, je celkem jednoduše řešený portál hlavního vstupu do kostela, nad nímž je slepé okno, mělké a bez dalšího architektonického členění. Výrazný je naopak lizénový rám tohoto západního průčelí a velký plochý klenák[23] v oblouku zaklenutí. Poměrně značně předsazená římsa odděluje tuto spodní část věže od jejího nápadně ustoupeného nástavce, zakončeného projmutou dlátovou střechou s členitým nástavcem na hřebenu. Nasazení střechy je podloženo nízkými trojúhelnými frontony[24], přechod k zeslabení horní části věže je vyrovnán soklem ve formě přiložené atiky[25].

Dosti strohým způsobem je pak upraveno východní průčelí hranolového presbytáře a stejný výraz má i nízký přístavek současné sakristie, dříve kněžiště původního středověkého kostela. Zde je nápadným pozůstatkem raně gotické stavby úzké hrotité kamenné ostění[26] okénka, jediná vnější připomínka starobylého původu kostela.

Na místě barokní kostnice se sedlovou střechou ve východní části areálu vznikla v roce 1868 hrobka rodiny Korbů. Není jasné, zda při její stavbě bylo využito zdiva starší stavby. Ve středním rizalitu[27] je prolomen půlkruhově zaklenutý vstup s gotizující profilací. Nad jeho portálem se vyjímá znak rodu stavebníka. V interiéru na střední chodbu navazují boční úseky, ve kterých jsou kolmo vyzděny otvory pro rakve s čely uzavřenými nápisovými deskami.